V pátek 13. června 2025 se plný autobus zvídavých osmáků a deváťáků vydal po stopách krutého, ale skutečného 20. století. Vyrazili jsme se do bývalého koncentračního a vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. O holocaustu jsme toho sice z hodin dějepisu věděli mnoho, ale až zde jsme mohli na vlastní oči vidět a cítit to, co přes papírové učebnice opravdu nelze.

Po vyčerpávající čtyřhodinové cestě jsme dojeli do Osvětimi. První, co nás čekalo, byla prohlídka koncentračního tábora Auschwitz I (Osvětim). Komplex sestávající se z 28 budov nás svou atmosférou zcela pohltil. Areálem nás provázely kvůli nedostatku českých dvě slovenské průvodkyně, kterým jsme hravě rozuměli. Provedly nás všemi možnými prostory a budovami, ve kterých tehdy pobývala neuvěřitelná spousta lidí. V každém bloku se nacházely vitríny, ve kterých byly různé věci, jež po zavražděných zůstaly – od brýlí až po zbytky vlasů. Asi nejsilnější částí byla návštěva plynové komory, což je bezpochyby nezapomenutelný zážitek s opravdu zvláštní a tísnivou atmosférou. Následně jsme přejeli autobusem do dva kilometry vzdáleného koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Tam jsme už z dálky viděli známou vstupní bránu s kolejemi, po kterých sem přijel více než milion nevinných lidí. Obrovský komplex jsme prošli pouze z části, protože zabírá neskutečných 191 hektarů – navštívili jsme alespoň levou, tzv. „ženskou“ část tábora a prohlédli si pozůstatky tamních krematorií a dalších plynových komor.

Na závěr děkujeme paní učitelce Kampové za naplánování a realizaci exkurze a panu učiteli Lešingrovi za doprovod. Velké poděkování patří také našim skvělým průvodkyním, které do výkladu zapojily i mrazivé osobní příběhy lidí, kteří táborem prošli. Jednalo se skutečně o nevšední a nezapomenutelný zážitek, který má opravdový přesah. Je až neuvěřitelné, že v těchto místech zemřelo na 1,5 milionu lidí. Nezbývá nám nic jiného než doufat, že k podobné tragédii už nikdy nedojde.

Jakub Havlíček, IX. B